Jak to vše začalo a bylo, že nás osud svedl dohromady?

Když mi bylo asi 11 let dotáhla mě kamarádka z gymnázia do dostihové stáje u pana Luky. Nikdy nezapomenu na ten první den, na tu první návštěvu kde jsem poznala svoji životní lásku, srdcového koně a koně číslo jedna. Jako teď vidím, jak jsem přišla do stáje a v boxe přímo proti dveřím stál on, tehdy čtyřletý valášek anglického polokrevníka, tmavě hnědý bez jediného odznaku ale za to s tím nejkrásnějším výrazem v očích. Jmenoval se Sullivan a měl celou dostihovou kariéru před sebou. Chodila jsem do stáje pomáhat čistit koně, zametat, vodit z výběhu a podobně a za odměnu jsme se mohli svést na chovných kobylách a holky zaměstnankyně nás učili základům. Dva roky na to jsem odjela na tábor na týden a když jsem se vrátila první cesta vedla samozřejmě do stáje a k mému zděšení tam Sullivan nebyl. Když sem se ve stáji zeptala kde je, holky mi řekli že se ten den ráno odvezl na Moravu do tréninku k panu Zobalovi. Tím skončilo moje první působení u koní. Neměla jsem důvod do stáje dál chodit. V roce 2006 byl Sullivan na startce dostihu v Lysé nad Labem, kterou mám 20 km od domova a tak jsem se rozhodla, že se pojedu podívat jak Sullivan vůbec vypadá. Bohužel se Sullivan v tomto dostihu zranil, nicméně na druhou stranu moje štěstí bylo v tom, že se vrátil do stáje pana Luky. Asi dva měsíce po tomto dostihu jsem se jela na Sulliho podívat a domluvila jsem se s holkama, že začnu zase chodit vypomáhat a tak se začala psát moje poslední nová éra u koní a to od roku 2006, která trvá až do teď. Postupně jsem se vyjezdila a dostávala důvěru v ježdění dostihových koní. Nejprve jsem jen chodila klusat a později i cválat. Byli to nádherné roky. V posledním startu Sullivana v roce 2007 jsem dostala důvěru a mohla jsem ho poprvé vodit do dostihu. Od té doby byli holky tak hodné, že kdykoliv to šlo nechávali mi ho na vodění a já každý jeho start prožívala hroznými nervy. Zažila jsem s ním úplně vše, radost z vítězství i bolest z pádu. Byl to opravdu můj srdcový kůň a já si začínala malovat, že bych si ho vzala na důchod. V roce 2010 jsem v říjnu nastoupila na brigádu k trenérce Blažkové do Lysé nad Labem. V té době se blížil úplně poslední Sullivanův start v dostihu a já si zařídila v práci volno abych mohla být s ním. Užívala jsem si to, těšila sem se, že konečně bude mít klid a nebudu se muset o něho strachovat. Přišel do cíle na krásném 6.místě a co víc zdraví. Když jsem musela vyrazit zpátky do práce brečela jsem mu do hřívy a nemohla jsem se s ním rozloučit. Odjel na důchod ale za měsíc byl zpět, paní ho nezvládala a tak začal pendlovat mezi stájí pana Luky a školní stájí v Benešově. Rok na to v létě se zčista jasna objevil zpátky ale jakoby to nebyl on, pohled bez jiskry, absolutně bez šťávy,bez zájmu hlavně aby nemusel odejít od koní. Do toho měl zlomený kohoutek. Bylo mi do pláče jak dopadl. Měsíc na to, se naše cesty rozešli na dobro, alespoň to jsem si myslela. Odjel do Anglie strávit tam svůj důchod, vzala si ho paní co měla u pana Luky koně v tréninku, pro dceru s tím, že bude víceméně pořád na pastvě a sem tam pod sedlo. Ideální důchod. Obrečela jsem to protože sem se s ním nestihla ani rozloučit a myslela jsem, že v Anglii dožije. Ano, myslela. Pár dnů před štědrým dnem jsem jela do stáje odvést nějaké kalendáře a popřát všem veselé svátky. Dozvěděla sem se novinku, že druhý den se Sullivan vrací. Byla sem šťastná, přešťastná a začala jsem přemýšlet jak ho znovu zkusit získat k sobě. Prvně mi ho majitel nechtěl dát, že mě nechce hnát do takového závazku. Domluvila jsem se s kamarádkou která ho také milovala že to zkusí ona jestli by ho nemohla nějak získat. Den po jeho příjezdu sem se na něho jela podívat a zase to byl „můj“ starý dobrý Sullivan, nažraný, jiskra v oku. Trenér mi ho dal pod sedlo, jen já a on a šli jsem si zaklusat. Usmívala sem se jak měsíček na hnoji a strašně sem si to užívala. Když jsme se vrátili pořádně sem se rozloučila a slíbila, že se zase co nejdříve vrátím. Netušila sem, že je to naposled co ho vidím. Den po té, 19.12.2011 mi večer přišla SMS, kterou nepřeji nikomu. Informovala mě, že Sullivan se již prohání po věčně zelených pastvinách. V ten moment se mi zhroutil svět. Chtěla jsem s koňmi na dobro skončit. Do té stáje jsem přestala chodit, nemohla sem tam jít a vědět že tam byl a už není. Tak takový je můj příběh s mou první životní koňskou láskou.

Sullivan v roce 2010

V době kdy jsem pracovala u trenérky Blažkové jako brigádník sem si tam oblíbila hřebce Lysyana. Tmavý hnědák, drobnější ale nádherný. Charakterní hřebec a do sezóny tříletý. Trenérka mi ho sem tam půjčila pod sedlo a hlavně sem ho opečovávala. Tak jsem si odpracovala zimu a přišla nová sezóna. První dostihový den, první dostih dne a pro mě hned poslední na dlouhou dobu. Debutant, kterého jsem vodila se něčeho lekl, přizvedl se na zadní a když předkem dopadal na zem skočil mi na nárt. Ještě jsem ten den odvodila Lysyana do dostihu a po dostihu se slzami bolesti v očích jsem ho předala kamarádce k vykrokování. Vyklubali se z toho 3 zlomené kosti v nártu. Do konce června jsem nemohla pořádně chodit a okolnosti ve stáji mě donutili skončit s prací u trenérky Blažkové. Vrátila jsem se zpátky k panu Lukovi. Rok po té, v dubnu 2012 jsem jela s kamarádkou nafotit koně k trenérce Blažkové a tam jsme se dohodli, že pojedu s Lysyanem do Rakouska na dostihy. Tím se začala postupně obnovovat naše spolupráce. Vydržela jsem tam chodit pomáhat do května roku 2014 z osobních ale i časových důvodů jsem toho pak zanechala. Víkend co víkend v sedle nebo na dostizích nebylo později únosné když jsem měla Storma a chtěla jsem se mu věnovat.

Lysyan v roce 2012

Tam jsem také poznala Stormyho. V červenci 2012 jsem jela nafotit koně na webové stránky a tam sem prvně uviděla Storma. Hubený, obyčejný hnědák bylo první co mě napadlo. Postupně jsem u trenérky Blažkové začala zase jezdit a dostávala jsem i Storma pod sedlo. Do jeho debutu jsem ho odvedla já a následně už nikomu nepůjčila. Přes zimu mi přirostl tak nějak k srdci svou vstřícnou a milou povahou. V ten moment jsem měla ve stáji 2 miláčky- Lysyana a Stormyho. Celou dobu jsem si myslela na Lysyana, že až ukončí kariéru že bych si ho vzala k sobě na důchod. Osud tomu chtěl jinak, možná i Sullivan tomu pomohl, že v září roku 2013 mi byl nabídnut Stormy k odkupu. Majitelé nejsou spokojeni s jeho výkonností a nabízejí ho na prodej. Dlouho jsem neváhala a rozhodla jsem se upřednostnit Stormyho před Lysyanem. Koncem září, 28.9., se přestěhoval do svého nového působiště kde stojí do teď. Když nad tím přemýšlím, má Stormy hodně z povahy Sullivana. Sullivan byl také takový mazlíček, hodný kůň na ošetřování, pod sedlem pan profesor.

Stormy při našem prvním setkání 07/2012 a se s Stormym v paddocku, rok 2013  

Zvládli jsme se Stormym dost věcí si myslím. Sundali jsme blinkers co jsme nikdy neměli zvládnout, za pouhé 3 měsíce od vyřazení z tréninku. Rok jsme spolu pracovali na tom aby pochopil, že každé pole automaticky neznamená že to musí sbalit a valit dokud mu nedojdou síly. V listopadu 2014 mě Stormy poslal k zemi a mě praskl 3. krční obratel což znamenalo 4 měsíce volna.

Se Stormem v lednu 2015

Brala jsem Storma každý den na lonž když jsem nemohla do sedla. V roce 2015 jsme společně se ctí absolvovali dvoje hobby závody s čistým štítem pokaždé pouze s jedním trestným bodem za čas a v roce 2019 jsem zatím absolvovali jedny hobby závody kde jsme bohužel pro můj pád byli diskvalifikováni. Byla jsem a stále sem za toto na něj hrozně pyšná. I kdybychom už nikdy neměli vyjet na závody jsem spokojená a můžu říct, že jsem šťastná že mám zrovna jeho protože každý den mě přesvědčuje o tom jak výtečná volba to byla. Sveze malé děti i začátečníky, na ošetřování je zlatíčko, v boxe mazlík. Pro mě opravdu ideální kůň. Jen bych pro některé rýpali chtěla podotknout, že naším hlavním cílem není závodit, kupovala sem si Storma protože jsem k němu měla vztah bez závodních ambicí. Vlastně s ním skáču jen proto, že vím že ho to baví a nechci mu tu radost ze skákání brát. Vše dělám pro něj a podle něj, tak aby to jemu vyhovovalo a nebyl vystresovaný a vynervovaný.